Skalica a Záhorie

Skalica leží 7-8 km od Strážnice. A právě od Strážnice jsem přijel i já. Ze Strážnice jsem pokračoval na Petrov a Sudoměřice. Těsně za posledním domem v Sudoměřicích byla cedule označující, že zde začíná Slovensko. Jen jsem vyjel ze Sudoměřic, již jsem viděl věže ve Skalici - ze Sudoměřic jsou do Skalice pouhé 3 km. Při překročení hranice nebylo potřeba překonat žádnou přírodní překážku, ani hory, ani řeku – Strážnice i Skalica leží na levém břehu řeky Moravy.

Město leží v regionu zvaném Záhorie. Tento region je od zbytku Slovenska oddělen pohořím Malé Karpaty. Záhorie patří do povodí řeky Moravy (stejně jako historický region Morava v ČR). Zbytek Slovenska patří do povodí Váhu, Hronu a dalších řek.

Zajímavá hranice

Vetší úsek moravsko-slovenské hranice je tvořen přirozenou přírodní hranicí. Tou hranicí jsou hory a zároveň hranice probíhá řídce osídleným územím. V případě jižního úseku hranice je tomu zcela jinak.

Historicky je region Záhorie zajímavý. Před vznikem Velké Moravy totiž nepatřilo toto území do Nitranského knížectví, ale k Moravskému knížectví (tzv. Staré Moravě); zde Pribina nevládl. Toto území dokonce patřilo k nejstarší části Staré Moravy. Moravští Slované se usadili na středním a dolním toku řeky dnes zvané Morava – tedy na Slovácku, Záhorí a dnešním severovýchodním Rakousku (toto území již nemá slovanské osídlení). Dále pak postupovali proto proudu řeky a osidlovali přítoky (nebo prostě toto území připojili i s obyvatelstvem).

Jádro Velké Moravy s vyznačením hranice mezi Starou Moravou a Nitranskem (tato mapa byla použita na aršíku poštovních známek vydaných slovenskou poštou v roce 2001)

V době existence státu, který dnes nazýváme Velká Morava, stále existovala Stará Morava a Nitransko. Tyto dvě části jednoho státu měly i svoji církevní správu. Nitransko existovalo ještě 200 let po zániku Velké Moravy a teprve roku 1108 ho zrušili Maďaři.

Konečně se tedy dostáváme k tomu, jak vznikla dnešní poloha hranice. Víme tedy, že Záhorie původně nepatřilo k Nitransku, ale k Moravě. Ovšem po zániku Velké Moravy se Stará Morava a Nitransko stali předmětem zájmu Čechů, Poláku a Maďarů. Koncem 10. století patřily oba útvary Polsku. Jenže Poláci přesunuli svoji pozornost do východních končin. Zdejší polské jednotky byly početně omezeny a nemohly již toto území ubránit. To byla příležitost pro Čechy (roku 1019 Moravu dobyli) a Maďary (postupně připojili Nitransko). Další průběh hranice tedy určovali Češi a Maďaři. Protože Maďaři ovládli nejen Nitransko, ale i kousek Staré Moravy, patří dnes toto území ke Slovensku. Ten kousek Staré Moravy se nazývá Záhorie.

Ale hranice je měnila mnohokrát a posunovala se sem a tam. Tak například severní Záhorie bylo ve 14. století (po dobu asi 15 let) od Uher odděleno a připojeno k Moravě. Po smrti Matúša Čáka, získal část Záhorí Jan Lucemburský a k Uhrám bylo vráceno až v roce 1336.

Ve středověku byla moravsko-slovenská hranice velmi významná. Nebyla jen hranice mezi Uhrami a Moravou, či mezi zeměmi Koruny české a Uhrami. Byla to dokonce i hranice mezi Římskoněmeckou říší a Uhrami. Jak k tomu došlo? Po smrti krále Svatopluka se Češi připojili k Východofrancké říši; ta se později proměnila na Svatou říši římskou národa německého. Když Češi ovládli Moravu, stala se i ona součástí tohoto „svatého Německa“.

Hranice bylo potřeba opevnit. Na straně, která se dá nazvat německá, vzniká v 13. století širší pás opevněných měst – Uherské Hradiště (Morava, 1357), Uherský Brod (Morava, 1272), Marchegg (Dolním Rakousko), či Radkersburg (Štýrsko).

Rovněž tak na straně uherské vznikají v 13. a 14. století hrady i opevněná města. Skalica se stala královským městem roku 1372, tehdy získala i právo mít hradby. Protiváhou Skalice na opačné straně hranice byla Strážnice, rovněž opevněné město s hradbami.

Již sem napsal, že tento úsek hranice je jiný. Bylo tu i víc hradů a opevněných měst než na severu. Je to naprosto logické – horskou hranici nebylo potřeba tak silně opevňovat. Přírodní překážky dostačovaly neboť byly pro tehdejší vojsko těžko překonatelné.

Přestože zde probíhala hranice dvou říší, žilo po obou stranách obyvatelstvo stejného etnika. Ostatně i dnes je rozdíl mezi moravskými Slováky a Záhoráky minimální…

Město

Turistické materiály uvádějí ve Skalici 20 významných historický památek. V letním období je polovina z nich zpřístupněna a má svého průvodce. Tato průvodcovská služba funguje tři dny v týdnu (Pa, So, Ne). Nejdelší otevírací doba je v sobotu (10-18 hod), v ostatní dny 14-18 hod. Procházku po městě je možno absolvovat individuálně; přitom je dobré mít u sebe plánek s historickými památkami. Ten se dá stáhnout z internetových stránek města a vytisknout. Pokud takovou možnost nemáte, je dobré při návštěvě Skalice nejprve navštívit Městské informační centrum (nachází se na náměstí) kde vám poskytnou vše potřebné.

Ve Skalici jsem napočítal 6 kostelů! Samozřejmě neplní dnes všechny bohoslužebnou funkci. Patrně se nikdy bohoslužby nekonaly ve všech zároveň. Třeba kostel sv. Františka Xaverského se nepoužívá již 200 let. Kostelů je ve Skalici tolik proto, že se občas bohoslužby přesunuly do jiného kostela a ten starý byl opuštěn. Součástí některých kostelů jsou i kláštery.

Mezi církevní památky patří sloup na náměstí, karner sv Anny, či křížová cesta a další památky. Nejstarší a nejznámější památkou ve Skalici je rotunda sv. Juraja.

Z necírkevních památek stojí za zmínku např. pěkně zrekonstruovaný mlýn. Dále se zde nachází několik historických domů. Ve dvou z nich se nachází Záhorské muzeum.

V historické budově sídlí i městský úřad. Nápis nad vchodem připomíná, že v roce 1918 ve Skalici několik dní sídlila vláda pro Slovensko. Proč právě zde? To je jednoduché; 28. října byl vyhlášen vznik Československa a 30. října byla vydána Martinská deklarace. Jenomže zpočátku faktická moc čs. orgánů zdaleka nezahrnovala celé pomyslné území nového státu - zejména vládu nad Slovenskem. Faktická moc zde byla stále v rukou orgánů uherských.. Jediné co se poměrně brzy podařilo získat byla právě Skalica. Skalicí skutečně kráčela historie.