Horňácko

Obyvatelstvo těchto pohraničních osad krojem, nářečím i povahou mezi sebou namnoze ne méně se liší nežli od sousedních Slováků moravských, od nichž vědomě jaksi se odděluje, nazývajíc je „Moravčíky“. Tak prý ptal se kdosi v Lipově, spatřiv člověka přespolního, kdo by to byl, i odpovězeno mu, že to „jakýsi Moravčík z Tasova,“ – dědinky to půl hodiny cesty od Lipova vzdálené...

Naši Kopaničáři, majíce svou geografickou polohou přirozenější spád do Uher nežli na Moravu, chodívají na trhy do měst a městeček uherských, zvláště do Myjavy a do Nového Města, a stýkají se vůbec více se Slováky uherskými nežli se svými sousedy „Moravčíky“.

Nářečí v této krajině jest tolikero, kolik tu osad, všecka mají do sebe více ráz slovenčiny uherské nežli moravské.

František Bartoš v knize Lid a národ – svazek druhý (vyšlo v roce 1885)

Horňácko je malá oblast (asi 10 obci a osad), jejíž centrem je městečko Velká nad Veličkou. Samotný název „Horňácko“ se začal používat až ve 20. století. Dříve se toto území zahrnovalo do „moravských Kopanic“. Bylo tomu proto, že obyvatelé Slovácka označovali pojmem „Kopaničáři“ všechny obyvatele Moravy mluvící „uherskoslovensky“ (uherská a moravská slovenština se liší především hláskou „ř“). Jenže i mezi moravskými Kopaničáři byli dost velké rozdíly – jiná je oblast kolem Starého Hrozenkova, jiné Strání, či Březová. Právě proto bylo území kolem Velké nad Veličkou pojmenováno názvem Horňácko. Ovšem navazující slovenské území u Myjavy se Kopanicemi nazývá stále.

Avšak není to zdaleka jen nářečí, čím je Horňácko zajímavé. Tento kraj si oblíbili mnozí umělci, který zde hledají inspiraci. Horňácko je krajem živého folkloru. Tím je celé Slovácko, ale někdo tvrdí, že na Horňácku je všechno „víc opravdové“. Zdali tomu tak je nevím, ale rozhodně je Horňácko krajem zajímavým.

Tento článek bude o některých zajímavých místech Horňácka nacházejících se ve třech horňáckých obcích.

Javorník

Existuje víc obcí s tímto názvem, ale tento horňácký Javorník leží jižně od Velké a je s ní územně propojen. Javorník je znám svojí evangelickou tradicí. Ani v době rekatolizace se nikomu nepodařilo převést většinu obyvatel k římskému katolictví. A to přesto, že byl na místní vyvíjen silný tlak. V Javorníku nebylo snad rodiny, která by nebyla vystavena pronásledování. Javorničtí měli stálé styky s exulanty na Slovensku, někteří byli ovlivněni luterskou reformací, jiní zase kalvínskou. Javorničané konali tajná shromáždění v horách, v sušárnách, ve sklepech, často také v Minaříkově mlýně nad nynějším kostelem. Přicházeli sem i tajní kazatelé z blízkého Slovenska, mimo jiné také Josef Minařík, který kdysi utekl z Javorníka do Uher. Pokud to bylo možné, chodili tajní evangelíci na bohoslužby, zvláště k večeři Páně do luterského kostela v Prietrži, jiní navštěvovali čas od času spolu s bratrskými exulanty na Slovensku (v té době již reformovanými) bohoslužby v Réce i jinde.

V roce 1739 dokonce obec přepadli portáši (strážci hranic v císařských službách) a císařské vojsko. Tehdy zabili 3 obyvatele a spoustu jich odvlekli do vězení. Při této akci zároveň útočníci hlídali hranice, aby nikdo nemohl uprchnout do Uher.

K tlaku na Javorničany používali rekatolizátoři rozmanité prostředky. Jednou to bylo vojsko, podruhé misionáři. Posílali do Javorníku dokonce špehy z řad jejich sousedů – Veličanů.

Náboženské svobody se Javorník dočkal až po Tolerančním patentu císaře Josefa II. Tehdy si v Javorníku mohli postavit i evangelický kostel.(jedná se o jediný kostel v Javorníku). Patent byl „toleranční“, znamenal toleranci evangelické víry, nikoli její rovnoprávnost s římskokatolickou. Proto se i na stavbu kostela vztahovala některá omezení – evangelické kostely nesměli mít např. věž. Tento toleranční kostel stojí v Javorníku dodnes. Je to skutečně pozoruhodná stavba, v mnohém odlišná od jiných kostelů. Jinde si časem tu věž přistavili, v Javorníku nikoli – a možná i to dělá kostel pozoruhodným.

Pozoruhodná je i vkusná a jednoduchá výzdoba kostela z počátku 20. století - ornamenty připomínají výšivky zdejších krojů. V dnešní době se často řeší otázka, jak má vypadat nový kostel, či sborový dům. V Javorníku vidíme, že nejvkusnější je takový, který je inspirován krajem v němž se nachází. A tento kostel je přirozenou součástí svého kraje. Je to místo, které pohladí na duši a není na Horňácku jediné…

Hrubá Vrbka

Hrubá Vrbka leží rovněž blízko Velké nad Veličkou. Je to obec nábožensky velmi pestrá (což je v silně katolickém Slovácku neobvyklé). Takže – v Hrubé Vrbce je zastoupena víra římskokatolická, evangelická a pravoslavná.

Katolický kostel v obci není a věřící se účastní bohoslužeb mimo obec v sousedním Kuželově.

V Hrubé Vrbce se nachází evangelický kostel. Ten je rovněž toleranční. Původně byl vystavěn bez věže. Až teprve v roce 1940 byla věž přistavěna.

Pravoslavný monastýr

V roce 1989 byl v Hrubé Vrbce vystavěn pravoslavný Monastýr (monastýr je pravoslavný klášter). Rovněž tento monastýr je řešen tak aby

se stal přirozenou součástí zdejší krajiny. Vznikl přestavbou usedlosti. Celá stavba je vydařenou kombinací byzantského stylu (typického pro pravoslavnou církev) a lidové architektury.

Pravoslavná církev si Hrubou Vrbku vybrala proto, že se zde narodil Gorazd II. Vlastním jménem (Matěj Pavlík, 1879-1942). Pravoslavná církev jej považuje za obnovitele pravoslaví na Moravě a v Čechách.

V době jeho života tvořili polovinu obyvatel Hrubé Vrbky římští katolíci a druhou polovinu evangelíci. Matěj Pavlík se narodil v katolické rodině. Přestože byl katolíkem, navštěvoval evangelickou základní školu. Dále studoval arcibiskupském i státním gymnáziu a na bohoslovecké fakultě. Na gymnáziu začal soukromě studovat staroslovanský jazyk. Navštívil Rusko a seznámil se s pravoslavím. Po vzniku Československa se přičinil rozvoj pravoslavné církve.

Okupace byla pro něj těžkým obdobím, ale nadále vyvíjel misionářskou a vlasteneckou činnost. V tuto dobu píše vědeckou práci "Latinská orientace", na níž začal pracovat v roce 1938. Ve spisu odhaluje germanizační snahy zvláště římsko-katolických klášterů. Práce nebyla dodnes v plnosti publikována.

14. června 1942 se konala v Berlíně biskupská chirotonie, na kterou byl vladyka Gorazd pozván. Velmi nerad, ale pod tlakem politické situace vladyka Gorazd do Berlína jel. Po svém návratu se dověděl, že v kryptě katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje jsou ukryti výsadkáři — vykonavatelé atentátu na Heydricha. Úkryt výsadkářů byl vyzrazen. Zatčeno bylo několik pravoslavných duchovních včetně Gorazda. Aby zachránil církev a další lidi vzal všechnu vinu na sebe. Po hrůzném mučení byl (společně s několika dalšími duchovními) 3. září 1942 popraven.

Kuželov

V Kuželově se nachází větrný mlýn. V provozu byl 100 let a na počátku 2. sv. války byl uzavřen. Takto zachovalých mlýnů není mnoho. A navíc kuželovský mlýn je mlýnem, tzv. holandského typu (při nastavování mlýna se otáčí celá střecha) – většina mlýnů na Moravě byla typu německého. Mlýn slouží jako muzeum, či skanzen. Je zde možná prohlídka samotného mlýnu i sousedního domku, ve kterém je expozice tradičního bydlení na Horňácku.

Horňácko pohladí na duši a poslouží k inspiraci. Avšak k jeho poznání je potřeba mít celkem obsáhlé informace. Podnikli jsme cestu po několika zajímavých místech. Při takovém poznávání je potřeba vědět co a kde hledat. Těch několik uvedených míst se dá navštívit během krátkého času, ale je potřeba si nejprve vše vyhledat na mapách a cestu naplánovat. K tomu abychom navštívili několik vesnic během krátké doby je potřeba mít i auto. Není to jako jinde, kde přijedete vlakem, dojdete na náměstí a máte vše „po ruce“. Pokud chcete Horňácko poznat ještě lépe musíte zde pobývat dlouhodobě. Ale k tomu je potřeba mít dostatek času. Umělci hledající inspiraci vědí, proč zde tak často pobývají…